Etapa #9: Arkeiss (Nouakchott)-Nouakchott
Noc je strašná. Večer jsme nedávali pozor, svítili, s vidinou toho, že nemusíme vstávat, jsme trochu ponocovali. Všechno v pohodě. Jsme opět v civilizaci, ikdyž jsme Nouakchott, hlavní město Mauritánie, překřtili na Mogadišo. Vypadá fakt hrozně. Všude písek, škaredé domy, auta, chaos, shon, bordel. Máme sprchu, ikdyž v ní nesvítí světlo, teče. Máme WC, které splachuje, což je od písečné placky včera pokrok o patnáct levelů.
Komáři. Mraky komárů. Nevíme, kde se vzali, když jsme šli spát, tak tam nebyli. Nebo číhali někde v závětří. Všichni jsme se ošívali, ale nikdo jsme nenašli chuť rozsvítit, vzbudit ostatní (kteří stejně prakticky nespali), a něco s tím dělat. Asi by stejně nebylo co. Snažili jsme se krýt spacáky, omotávám si kolem hlavy šátek, ale je tady horko, spát zabalený ve spacáku je utrpení a spát bez něj není o moc lepší. Hrůza až do rána.
Až se rozední, zkoumáme škody. Je tady po zdech komárů dosti. A my jsme notně poštípaní. Já mám na sobě určitě ne desítky, ale spíš stovky bodanců. Tohle jsem nikdy nezažil. A nejvíc to schytal Tomáš. I přes to všechno jsme rádi, že jsme tady. Že nás tam, narozdíl od Felcky a Pajera kluci nenechali. Dali jsme jim kanystr benzínu, ale i tak jsem cítil maličké "mínus". Tak jsem ráno vyrazil najít pekárnu. Narazil jsem na něco lepšího. Obchoďák. Solidní obchod o dvou patrech, kde měli všechno možné evropské zboží. Mimo jiné Raid ve spreji. Elektrický do zásuvky sem ještě nedošel, beru co je, a k tom výborné croissanty k snídani. Fakt pochoutka, pro celý pokoj. Výborný start do nového dne. Horší už pro komáry, kteří dostali dvojitou porci. Kluci někde sehnali jiný odhmyzovač, takže dvojitá dávka na všechno - matrace, stěny, okna, dveře, spacáky. Akce plynová komora. Komáří genocida. Odplata. Až nás začaly štípat oči a přestávalo být v pokoji vidět, šli jsme ven. Opravovat auto.
Na dvorku je aut BB povícero, asi nakonec všichni jednu etapu přeskočili a tak máme my i ostatní dneska den volna. Objevili se tady i Mercedesáři, a tak pomáhají, hlavně Martin. Je to šikula, rozborka sborka kde čeho, žádná zásadní chyba objevena nebyla, výměna pár věcí. Asi to byla shoda víc závad, nicméně po výměně zejména palivové pumpy a poloviny rozdělovače auto jede. Projíždí ho Martin sám, pak já s Martinem, jedeme na benzínku.
Oběd vaříme nějak z vlastních zásob, nebo vůbec, nějak si na něho nepamatuju, po něm jedeme dle instrukcí k jednomu ze dvou městských bankomatů. Na kruháku s rybama vlevo (za kruhákem bydlí v jiném hotelu Slováci, stala se z něj pomyslná dělící čára "nepřátelského teritoria"), na dalším kruháku zase vlevo. Pak na třetích světlech doprava, a pak furt rovně až po levé straně uvidíte Komerčku. Nevěřil jsem tomu popisu ani za mák. Ale sedělo to do puntíku. Nejbližší bankomat byl fakt asi tři kilometry daleko.
Bank a bankomatů je víc, ale Visu/Mastercard tady prý berou jenom dva. Se směnárnama to taky není veselé (žádnou jsme neviděli), banky mají pořád zavřeno (ráno, večer, siesta, rammadán, čtvrtek, důvod se vždycky najde), a tak potřebujeme mít dost ougadougů na cestu. Eura berou jenom hotely. A pak už na pláž! Musíme se k moři naposled podívat, teď už dál pojedeme do vnitrozemí. Na koupání to moc není, ale nakonec se tři mušketýři rozhodli, že do toho půjdou za každou cenu.
Ještě pomáháme (dobrou radou :-)) vyprostit Samce z písku, a zkoumáme kemp, kde jsme měli nechat 55€ za noc, a nejspíš dalších (Slovinci s "Drobižkem", starou modrou mercedesí dodávkou se záchodem, to prý platili) 50€ za ochranu. Hrůza. Teď už snad i teče voda, ale netekla. Všechno se tady rozpadá. Jediný rozdíl oproti pískovišti včera je zeď kolem. Jsme rádi, že máme, co máme. I přes ty komáry.
Zpět na hotel, zevlujeme, a plánujeme další program. Hlavní úkol je dostat Medvědáře do Bamaka. Ikdyž jsem ještě ráno sám nevěřil, že auto pojede dál (a dokonce jsem googloval letenky z Nouachottu domů), teď už mu zase věřím. Najelo dneska tak třicet kilometrů bez poruchy a takový interval od včerejšího prvního zhasnutí motoru ještě nebyl. Takže je to jasné, Martin jede s Maďarem, kterému omylem říkáme Czágát (ve skutečnosti byl Csaba), a Ondra pojede s náma. Navíc lámu Suzukáře, abychom znovu spojili dvě etapy, a místo jet zítra 450 km do Kaedi a pozítří 300 km do Kiffy, z toho 200 km cestou necestou, nebo 550 po asfaltu. Chci jet zítra 600 km rovnou do Kiffy po hlavní asfaltce a pozítří mít den volna, podívat se na nějaké krokodýly, rezerva. Suzukářům se do toho moc nechce, okolí Kaedi má být pěkné, ale jak se později ukáže, nebyl to úplně marný plán. Nicméně finální rozhodnutí necháme na město Aleg, nějakých 300 odsud, kde se obě cesty dělí a musíme se rozhodnout.
Po menším repete akce plynová komora jdeme na večeři opět do stejného lokálu jako včera, i s Mercedesářema, kde ladíme poslední detaily. Plán navštívit nějakou místní party padá s tím, že tady asi žádná není. Mauritánie je islámská republika a tak tady moc veselí neprobíhá. Mě to přišlo ztracené rovnou, a kluci po projížďce taxíkem uznávají, že sláva klubů, o kterých četli někde na internetu, je už trochu zašlá.
Podle drobných bodanců na rukou s Alešem soudíme, že jejich strůjcem jsou nikoliv pouze komáři, ale taky nějaké havěť z matrací, a tak obracíme postele ke zdi a spíme i s černým pasažérem Ondrou na podlaze na karimatkách, zatímco Suzukáři pokračují na matracích. Ani jeden komár.
Fotky z etapy najdete na našem facebooku.
