Etapa #8: Bou Lanoar-Arkeiss (Nouakchott)

Al Kaidá nás, díky statečně pokuřujícím vojákům v kruhu ohňů okolo našeho bivaku, nechala v noci na pokoji. Ráno je chladné, ale přecijenom už je o něco málo tepleji než v nocích předešlých. Snídáme, vaříme v posledním čistém nádobí něco na zahřátí do hrnečku, a postupně vyklízíme tábor. Aby po nás nezůstal bordel, každá posádka dělá první poslední, aby po sobě uklidila, a dle instrukcí jsou pytle s odpadem shromážděny uprostřed tábořiště. Zřejmě proto, aby tam následně, a to ještě za naší přítomnosti, mohly být ekologicky zapáleny. Málokdo v sobě našel dostatek zelené barvy, aby uprostřed pouště třídil odpad, a ukázalo se, že je to naprosto jedno. Petky stejně hoří nejlépe...

 

Vracíme se na hlavní, Aleš se už naučil, že při jízdě pistou se nesmí hledět na každý hrbol a prostě se to musí pálit alespoň padesátkou nebo šedesátkou, a tak se podařilo zapadnout až dva metry od asfaltu, a to už jsme s pomcí ostatních nějak vybruslili. Tvoříme kolonu - slovenské Pajero, "doktoři" v Subaru, Felda, Suzuki "Samec" a my. Pět aut.

 

Bylo nás pět. Doktoři zmizeli po pár minutách za prvním horizontem a opět se s nimi shledáme v závěru Etapy s číslem deset. Do dnešního bivaku v národním parku Arkeiss vede cesta pistou. Ale netušíme, kde z hlavní cesty odbočit. Tam, kde jsme měli odbočit podle roadbooku, žádná odbočka není. Jsou tam vyjeté koleje, ale nejela tudy dnes víc než dvě, maximálně tři auta. Máme hromadu navigací, mapu parku, ale nic nám nepomáhá. Navíc fouká, a tak se stopy v písku ztrácejí. Jedeme dál, k nějaké vojenské základně, BTSce, hledáme, kde by mohla být odbočka. Pár jich i projíždíme. A v tom... škyt, konec. Chcípl motor. Startuje, ale zase chcípá.

 

Kluci z Felicie na to koukají, Suzukáři jeli se čtyřkolkou na průzkum. Teď poprvé potřebujeme mechanika, kterého nemáme. Ručně napumpovat benzín, a jede se dál. Někdy pár kilometrů, jindy pár set metrů. Takhle jet do kempu desítky kilometrů pískem, a ráno znova, mi přijde jako kravina. Ostatní mě ale přehlasují, nechtějí se dělit od skupiny a volí spánek v oficiálním bivaku. Tak se snažíme tam dojet. Táhne nás Pajero. Jedna solidní odbočka vypadá nadějně, když v tom se asi o pět set metrů, max. kilák, zahrabe Felicie. Uvažujeme, co dál. Pajero jede zachraňovat Felicii, my pumpujeme ručně a vracíme se na hlavní. Je tam benzínka. Třeba je to zase tím zpropadeným benzínem.

 

Není. Zase to chcípá. Uvažujeme, do dál. Místní bubáci radí jet na policejní stanici, že tam budeme alespoň v bezpečí. Fakt to vypadá, že o nás mají strach, což působí zejména na Slováky. Já navrhuju najít dílnu, je tady solidní vesnice. Tam by snad pomohli. Ostatní chtějí z mě ne zcela pochopitelných důvodů v poledne stavět u policejní stanice tábor, vařit u velitele v karavanu a vnucovat mu "cadou", čili dárky. Nechápu a snažím se přesvědčit ostatní, že pokud se auto neopraví (jako že se neopravilo), bylo by nejlepší jet do Nouakchottu, a tam budeme mít na opravu den.

 

Vaříme mezi létajícím pískem čaj. Mezitím se vynořuje Samec. Kluci vyprávějí, jak to v kempu vypadá, že tam nikdo není, nic tam není, a všude lítá písek. Všichni prý jeli do Nouakchottu. To konečně zabírá, pojedeme taky. Samec táhne Favorita, my máme s tažením málo zkušeností, takže Mirek řídí Samce, já jedu s ním, a Aleš se veze pod taktovkou Tomáše. Je to do města 270 kilometrů. Po cestě mělo být jedno větší město, ale jak se ukázalo, tak tam není vůbec nic. Respektive nic, co by se za město dalo považovat. Pár vesnic.

 

Dobrých dvě stě kilometrů do cíle nám prokazují medvědí službu vysílačky. Jak bychom bez nich byli jinak poměrně nahraní, tak teď vedou v konfliktu mezi Mirkem a posádkou Feldy. Mirka se tady musím zastat, protože "nebudu jmenovat" z Feldy se zachoval poněkud infantilně a Mirek si to nenechal líbit. Zastavil, a šel si to s oním slovenským provokatérem vyříkat z očí do očí.

 

Ač do toho šéfovi Pajera nic nebylo, vyzval posádku Felicie slovy "Sereme na ně" k opuštění našeho lanem spjatého dvouvozí a úprku rychlostí, kterou dosud Felicie nikdy nevyvinula (když jsme jeli s nima, tak jsme jim pořád ujížděli, nebo jsme se museli krotit a brzdit). A zůstali jsme čtyři, tj. dvě auta a čtyři Češi. Slováci se odtrhli jako v třiadevadesátém. Pozdravujeme Klause s Mečiarem.

 

Do příjezdu k Nouakchottu se už nic zajímavého nestalo, a tak monotónní krajinu jsme ještě neviděli. Placka, písek, nic nic nic. Ani točit to nejde. Před Nouakchottem se Suzukáři snažili spojit s Martinem z Mercedesu, který prý ví o nějakém hotelu. Jediná kloudná informace, kterou jsme ale před příjezdem do města měli, je že "Dobrý levný hotel je na kruhovém objezdu s rybama doleva, ale je plný". Z logistického i navigátorského pohledu super informace. Kde je kruhák s rybama nevíme. Ale to je jedno. Prostě pojedeme do centra a uvidí se.

 

Kruhák s rybama je kousek po příjezdu, nedá se minout. Zahýbáme na něm doleva a po sto metrech zastavujeme, neboť jsme zahlédli po levé straně hotel, který je uvedený v manuálu. Parkujeme auta, Aleš hlídá, já, Mirek a Tomáš jdeme smlouvat. Teda měli jsme to v plánu. Podle všeho co víme, je Mauretánie na ubytování drahá. Kemp, kde jsme měli v Nouakchottu spát (zítra), prý stojí 25€ na stan a ještě dalších snad 30€ na auto. Hrozná představa. A prý navíc nestojí za moc.

 

Takže víme, co chceme - chceme spát levněji. První poznatek - nejsme tady sami. Jsou tady dvě auta Maďarů, které už známe. Auta jsou ve dvoře, bránu pohůnek udržuje stále zavřenou. Super. Jdeme si promluvit s šéfíkem. Potřebujeme pokoj pro čtyři lidi. Říká nějakou cenu v ouga. Počítáme a nějak se nám to nezdá. Ukazuje nám velký pokoj se čtyřma postelema. Nic víc tam není, jenom rozbitý větrák. Takže kolik? Kolik euro? Třicet. Třicet za tohle? A je tu internet? Je. Sprcha? Je. Parkování je za kolik? Zdarma. OK. Budeme tady dvě noci, to bude za kolik? Čtyřicet. Díváme se na sobě a snažíme se potlačit úsměv. Měli jsme obavu, že budeme platit dvacet nebo i víc euro na hlavu. A teď máme platit pět. Paráda.

 

Na terase chvilku relaxujeme a pak jdeme do blízké restaurace na večeři. Nějaké burgery, pizza, cola, pohoda, pěkná hospoda, jídelníček v angličtině. Nekup to za ty peníze. Jenom ta servírka nemusela být tak zpruzená, protože jinak byla celkem hezká. A nebyla zafačovaná, jak tady holky obvykle bývají.

 

 

Faktická poznámka: Jankovi z Felicie je třeba přiznat ochota nám s Favoritem pomoci na policejní stanici kdesi v poušti (a víme, že by to dokázal), tj. ještě v době před incidentem s vysílačkama. A taky to, že nám pomohl vyrobit náhradní otevírání kapoty poté, co se nám utrhlo táhlo, které vede k páčce do kabiby. Na incident s vysílačkama, který jsem se v článku snažil moc nerozebírat, máme nicméně jak my a Suzuki, tak i kluci z Felicie, odlišný názor. Historie prostě není jenom jedna :-).