Etapa #7: Guerguerat-Bou Lanoar

Celý hotel vstává v podstatě najednou. Aut venku přibylo, stojí se ve třech řadách za sebou. My vyjedeme, ale Poláci tušili už večer, že budou zabarikádovaní, tak nás zaúkolovali, abychom je vzbudili až se uvolní cestička. To se děje, až když už my jsme na odjezdu.

 

K hranici je to zmíněných cca 80-90 kilometrů, provoz nula. Čekali jsme na konci nějaké městečko, ale nic. Pár baráků, věž místního operátora, a kolona aut. Ne jenom bamakáři, ale i místní, kamiony, celkem frmol. Teda byl by frmol, kdyby byla hranice otevřená. Je ale lehce po osmé a tak se zatím nic neděje. Auta jsou způsobně ve frontě (většinou), kolem jsou stany. Potkáváme tady feldaře, doktora s Foresterem, dáváme po kelíšku. Vypadá to, že zásoby nedopijeme, a tak dopíjíme jednu petku vody, přelíváme do ní slivovici, a schováváme ji mezi ostatní petky na dno kufru. Bezpečné krytí. Aleš říkal, že slivovice se vylívat nebude. Ale do Mauritánie "nesmí".

 

Hranice otevřela po deváté, jdeme vyzjistit, jak to tady funguje. Nejdřív to chce vyplnit jejich místní předtištěný fiš, ten dostáváme na bráně. S ním pak můžeme vjet do prostoru/dvora marocké celnice. Do jednoho baráku vyřešit lidi, do druhého auto, jde to celkem dobře, ale fronty jsou velké a čas rychle běží. 

 

V největším horku jsme propuštěni z Maroka a vjíždíme nikoliv do Mauritánie, ale do země nezemě, středozemě OSN, čili území nikoho. Nikdo tam nic nedělá, nikdo nic neudržuje, a nic tam neplatí. A nikdo se tam nevynasnažil postavit cestu. Takže nás čeká hodinová cesta na čtyřkilometrovém bezcestí. Skály, písek, šutry, díry, a tohle pořád dokola. Držte se vlevo, říkám, teď po zkušenosti s pravou cestou. Skály nevadí, chce to jet opatrně, pomalu, ale dá se. Ale vpravo, tam je písek. A tam nepomůže ani svěcená. Jedině banditi, tedy obyvatelé tohoto pásu neřádu plného odpadků větších rozměrů, jako pračky, televize, a hlavně auta. Za tučný bakšiš samozřejmě.

 

V tom se za náma zvedá oblak prachu a na scéně se objevuje "Samec", tedy Suzuki Samuraj, o kterém jsme si mysleli, že už je zpět někde v Marakéši. Kluci to nakonec opravili, nemoc překonali, a zkušeně si to vysokým čtyřkolkoidem razí marocko-mauritánskou bezcelnicí. My jsme lehčí o zbývající dihramy za pomoc od místních z písku, a spolu s osádkou Felicie se dostáváme na druhý "břeh", na mauritánský asfalt, na mauritánský dvorek. Tam jde všechno jako na drátkách, fronty nejsou dlouhé, auto nikdo nekontroluje, za půl hodinky, možná ani to ne, jsme pryč. Čekáme se navzájem. Jeden místní překupník se mi snaží prodat místní peníze (Ouguiya). Protože nechápeme, jak může sedmipísmenné slovo obsahovat šest samohlásek, říkáme jim ougy, nebo ougy dougy.

 

Manuál říká, že máme jít po kurzu 380-390, týpek (bavíme se španělsky, lepší společnou řeč jsme nenašli), nechce jít přes 360. K tomu nám chce prodat simku, ale tu bychom raději koupili přímo od operátora, a nechali si nastavit telefon, aby fungovala - jako v Maroku. Posíláme ho dopryč, a nakonec sami odjíždíme trochu mimo trasu do přilehlého města Nouadhibou, podle všeho druhého největšího mauritánského města. Má asi něco přes sto tisíc obyvatel, ale vypadá jako větší vesnice. Je tady humus, bordel, písek, úroveň šla od Maroka o hodně dolů. Jedno z nejhnusnějších měst, jaké jsem kdy viděl. Chceme vybrat peníze, aby nás neobrali veksláci. Zkouším dva bankomaty, ale ani jeden nefunguje. Zpětně se někde dočítám, že evropské/americké karty berou v zemi jenom čtyři bankomaty. Dva v hlavním městě, jeden v Nouadhibou, a jeden v Kiffě. Ten správný jsme ale nenašli. Tak obíhám pár obchodů s elektronikou, mobilama, dražšíma věcma, kde by mohli chtít vyměnit peníze. Nikdo mi nechce dát víc, než 320 ouga. Vracet se na hranici je blbost, tak to zkouším tak dlouho, až z jednoho týpka na benzínce dostanu 340, měním 100 euro, alespoň máme za co žít.

 

Jedeme do kempu, je to asi sto kiláků po cestě na Nouakchott, hlavní město, a pak kousek (kilometr) pouští. Auta nižších kast a kubatur si založila separátní tábor u cesty, aby se vyhla písku a riziku zapadnutí. Hlavní tábor je vidět o kilometr dál, ale cesta nevypadá průjezdně pro naše dvoukolky. Jak se ale začne schylovat večer a přijede armáda v počtu dobrých čtyřiceti mužů, aby základní tábor chránila, necháváme se přesvědčit, že integrovat se do hlavního bivaku je dobrý nápad. Není tady nic, není tady záchod, voda, jeden bubák si otevřel obchůdek s předraženým (brutálně) jídlem, a do toho všeho "hlavní bubák", nějaký týpek, který má náš hladký průjezd Mauritánií na starosti, odškrtává auta ze seznamu a vybírá za každé 50 euro poplatek či výpalné. No tak to je vyloženě nádhera. 

 

Proč hlavní bubák? Pořád nás strašil, vším možným, hlavně aby z nás dostal peníze. Začal už na přechodu, prý jeďte rovnou do kempu, nikde nezastavujte. Teď zase Al Káida sem, Al Káida tam. Spát v oficiálních kempech (proč asi :-)). Jezdit ve skupinách (ok, tohle zní rozumně). Vyzkoušíme si to zítra, teď už se smráká, takže poprvé stan, vaříme hostince, popíjíme propašovanou slivovici se Slovákama, první noc na megapískovišti "Sahara" může začít.

 

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.