Etapa #5: Tantan-Boujdour

Ráno tentokrát bez snídaně startujeme sami, setmělou hlavní ulicí Tantanu směrem k Tantan Plage, kde byl měli spát suzukáři. Z facebooku víme, kdy by chtěli startovat, a daří se nám náš vlastní odjezd načasovat tak, abychom je na cestě potkali.

 

Zastavujeme společně u hotel Paris-Dakar v nějaké bezvýznamné vesnici, a pak každý svým tempem pokračujeme do Tarfaye, nejjižnějšího přístavu Maroka a vstupního bodu na Západní Saharu. Nicméně Tarfaya už je natolik odlehlá, že ji Maroko k Západní Sahaře nějak přičlenilo, a tak je i tady levnější dotovaný benzín. Zastavujeme u nějakého toho protipřílivového valu a jdeme se podívat na cosi, co náš roadbook (příručka od organizátorů), řečený též "manuál", označuje jako "Pevnost". Španělé tomu říkali Casa Del Mar (mořský dům), a je to, jak poznáte z fotek, poměrně příhodné jméno. Dneska sice ruina, ale tak nějak s ruinama v Africe počítáme. Koloniální mocnosti odešly už dávno.

 

Tarfaya je trošku mimo hlavní cestu, ale vede odsud po pobřeží skoro stejně dobrá asfaltka cca 100 km paralelně, a dala by se v případě potřeby použít jako obchvat hlavního města Západní Sahary (Laayoune), protože se na hlavní (N1) napojuje až jižně od něj. My tudy ale jedeme hlavně proto, že v roadbooku máme zaneseny zajímavosti, jako je vrak trajektu Assalama, který spojoval Tarfayu s hlavním městem ostrova Fuerteventura (Puerto del Rosario), ale tak trochu si v roce 2008 zaschettinoval u Marockých břehů a od té doby tady leží. Nikomu nijak nepřekáží, takže je tady jako atrakce pro turisty. V roadbooku je vraků kolem cesty víc, zejména v dalších etapách, ale nakonec jsme viděli jenom tenhle, protože byl blízko cesty a dalo se k němu dojet dvoukolkou.

 

Další místo v roadbooku je označené jako "Zajímavé místo z loňského roku", což nechápeme, ale abych udržel napětí, tak opět pozvu k návštěvě naší facebookové fotogalerie, abych pro vás nasimuloval napětí, kterému jsme čelili my.

 

Po desítkách kilometrů více či méně zavátou silnicí se napojujeme na hlavní, a místo na jih se kousek vracíme na sever, do Laayoune, kde potřebujeme vyměnit nebo vybrat peníze z bankomatu, a na benzínce dáváme oběd. Suzukáři mají zdravotní problémy a nějaký problém s autem, který nejsou schopni sami vyřešit, a tak ve městě zůstávají a my pokračujeme na jih, do dnešního cíle v Boujdouru to máme nějakých 200 kilometrů.

 

Za posledním policejním checkpointem, za posledním kruhovým objezdem, kdy už to vypadá, že je zase alespoň na sto kilometrů konec civilizace a jenom písek, nás staví policajti - prý 74 na šedesátce. Nejdřív přes okýnko, pak jdu ven za nějakým stařešinou, ukazuju mu auto, říkám že nemám, že 300 dirhamů je pro nás strašně moc. Nakonec se z toho dostáváme s domluvou. Jeďte pomalu a opatrně. Hodně jiných týmů, se kterýma jsme pak mluvili, tady zaplatilo pokutičku úměrnou ceně svého auta.

 

Až do Boujdouru se nic nestalo. Oficiální bivak je podle všeho zase pískoviště kus od cesty. Zapadnout se nám moc nechce, a tak se zase podíváme po nějakém tom hotelu ve městě. Nakonec jsme skončili v solidním kempu, kde jsme si pronajali jakousi chatku, sice bez záchoda (ten byl v samostatné budově), ale za zdí, s hromadou bamakářů kolem, s ochrankou, a kousek od pláže. A kousek od města, tak ještě večer kupuju zapalovač (zvlhly nám na sahaře zápalky - no kdo z vás to má), a chleba. Ten je tady výborný, akorát vydrží chutný pár hodin a tak je třeba ho pořád kupovat.

 

Blíží se západ slunce, a tak bereme Mr. Whita na místní rozpadající se pobřežní promenádu, kde jako správná modelka pózuje nejen pro nás, ale i objektivům mobilních telefonů místních. Večer vaříme hostince a z facebooku se dozvídáme, že suzukáři z technických i zdravotních důvodů v Laayoune otočili a jedou zpět do Španělska. Nemáme z toho dobrý pocit.

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.