Etapa #3: Marakéš-Lac Iriki (Tiznit)

Personál kempu v Marakéši úplně nepobral, že 90% jeho osazenstva potřebuje po šesté vyrazit, a tak má recepce od osmi. Chudák vrátný je z toho zmatený, shání se po nějakém potvrzení, že jsme platili večer. Jenomže my jsme platili doktorovi, a za pokoj platil doktor. Ten ale není k nalezení, zbytek jeho posádky, otec a syn Vladkové, mě posílají zpět na bránu, ale doktor nikde. Boty už mám mokré, v noci lilo jako z konve a všude jsou kaluže a bláto. Nakonec se lístek najde, a tak se nám podaří kemp opustit a namířit si to vzhůru na Atlas.

 

Průjezd městem je OK, je ještě brzy. Po několika desítkách kilometrů roviny začínáme stoupat. Překonáváme tisícovku, cesta je OK, ale začíná se na úbočích objevovat sníh. Začínáme mít obavy, že vydatné srážky v Marakéši mohly na Atlase vypadat všelijak. Na dvanácti stech metrech se začíná objevovat vrstvička sněhové břečky i na vozovce. Jedeme dál, ale místní už signalizují, že to není dobrý nápad. Zastavujeme. Road is very dangerous. Rychlá porada, otáčíme, a jedeme zpět směr Marakéš. 

 

Cestou dolů zastavujeme protijedoucí Slováky na Felicii, vysvětlujeme jim situaci a jedeme společně zpět do města, kde děláme technickou pauzu - WC, snídaně, oprava Felicie, mapa, kudy tudy. Pojedeme spolu do Agadiru a tam se uvidí. Potřebujeme na letiště, kontaktovat Royal Air Maroc, kteří, jak jsme se dozvěděli, nám zrušili let, a musíme jít řešit, co s tím. Snažili jsme se zastavit i další auta, ale nikdo další na blikání neodpovídal, a tak jsme je nechali stoupat sněžnému sedlu.

 

Šetříme, stará cesta je kvalitní a vede rovnoběžně s dálnicí, a tak se posouváme směrem na Agadir. Dáváme oběd v jedné hospodě u silnice. Sice jsme si s nikým nerozuměli, ale došli nám pro maso k řezníkovi, s masem k týpkovi, co má mlýnek, a pak už do kuchyně, a připravili výborný oběd. Jedlo se to sice rukama, ale co už. Vytahujeme pohotovostní desinfekční gel na ruce a necháváme pro strýčka příhodu v přihrádce spolujezdce.

 

Pokračujeme na Agadir, střídáme si posádky, abychom mohli fotit a točit i z druhého auta. Krajina je pěkná, přejíždíme Atlas jižním, o hodně nižším sedlem. Po sněhu ani památky. Včera jsme koupili simku marockého operátora, máme funkční internet, a tak se z facebooku dovídáme, že na atlase stojí rally-kolona a v sedle je metr sněhu. Většina posádek tam stála pět hodin, než těžká technika metr sněhu odfrézovala. Jsme rádi, že jsme se otočili. 

 

Na předměstí Agadiru nás navigace vede poněkud kontroverzní zkratkou, ale nakonec se na letiště dostáváme, kluci slovenští hlídají auta, a my dva Alešové jdeme řešit letenky. Vypadli jsme jak z kina, máme jet do centra Agadiru do kanceláře, tady na letišti nic není. No bezva. S bratry Slováky uvažujeme, co dál. Dvacet kiláků městem, tam a zase zpátky, se nám nechce. Máme čas si dnes trochu najet a zítra nemuset ráno lámat nic přes koleno, tak se na aerolinky vybodneme a jedeme dalších asi sto kilometrů na jih, do Tiznitu.

 

Přijíždíme po tmě, ale poměrně rychle nacházíme solidní hotel, za málo peněz opravdu hodně muziky, parkoviště v suterénu, snídaně v ceně, internet, horká sprcha. A recepční se mohl přetrhnout, aby se nám u něj líbilo, třeba nám vyměnil pokoje tak, abychom měli lepší signál na wifi. Jdeme se projít po městě, koupit něco k pití, Slováci i k jídlu, a na pokoje. 

 

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.