Etapa #14: Bambaran (Bamako) - Bamako
01.02.2015 00:00
Ráno dospáváme večerní vysedávání. Odháníme zájemce o naše auta, kteří slibují hory doly. Jeden nám chtěl dát milión franků. Jako hezké. 1500€. Všichni bývalí účastníci nám říkali, že se tam dá starší jednoduchá auta prodat za rozumný peníz. Odbýváme je tím, že mají přijet k hotelu Salam, že musíme dojet do cíle, že jim ho prodáme tam, nebo se odpoledne vrátíme do "Spícího velblouda".
Všechny věci, které nechceme prodat spolu s autem, necháváme ve stanu, a odjíždíme na cílové parkoviště. Ve vlnách chodí nikoliv zájemci, ale překupníci, kteří se snaží naše auto neprodat. Snaží se nás vystresovat. Evidentně kupce spíš odrazují, než aby je nalákali. A za tuto super službu chtějí provizi. Přejet autem a pak hodit pod rychlík. Hlavně borec v zelené kamizolce si vysloužil naši nehynoucí nenávist.
Prodat auto na parkovišti se z okruhu našich známých podařilo málo komu. Když už nám chtěl dát někdo peníze, připadalo nám to málo. Povzbuzeni úspěchem Slovinců se starým Renaultem, prodaným za dva tisíce euro, jsme chtěli alespoň jeden. Odmítli jsme jedinou opravdu seriózní nabídku na 600€, kdy už týpek držel peníze v ruce. Jinak to byly nabídky typu: dám ti tisíc 1000€. Přinese je brácha. Brácha přijde a řekne, že maximálně 800€. Ale nemá je tady, musí pro ně dojet. A už se nikdy nevrátí. Nebo přiveze dalšího bráchu, dalšího překupníka, a zas nikdo nemá peníze. Co tak 400? V místních veverkách. 200000 veverek. Ale to není 400€. Víc nemám. Ale stejně to nemám tady, musel bych pro to dojet...
Takhle to jede směsicí angličtiny, francouzštiny, češtiny a klingonštiny s přestávkami tři hodiny. Na pekelném slunci. Do toho se všude ometají další bubáci s různýma tretkama, bubínkama, strunnýma dřevohybama a jinými verzemi rovnáků na ohejbák. Samé nepotřebné škatule. Přijíždí další prodejci i kupci, ale nikam to nevede. My s celkovými náklady na auto asi 1000€ jsme celkem v klidu. Suzukáři, kteří do auta dali tři tisíce eur a desítky hodin vlastní práce jsou naštvaní ještě víc. Chtějí alespoň dva tisce zpět. A nejvyšší nabídku, kterou dostali, bylo osm stovek. Jsou z toho na prášky.
Mezitím se připravuje tribuna, objevují se tady různí neznámí VIP, šéf závodu Andrew chystá proslov. Slavobrána se někde ztratila. Nikdo neví, jaký je program, co bude. Nic se neděje. Hraje nějaká kapela, sem tam projdou vojáci. Nikam to nesměřuje. Jedeme pryč. Zpět na Sleeping Camel, a uvidíme, co tam.
Pár bubáků, kteří viděli, že chceme odjet, se nás ještě snaží přesvědčit, že z obchodu něco bude, ale nevypadá to pozitivně. Vracíme se do hotelu a objednáváme si jídlo a pití. Přijíždějí i Suzukáři. Necháváme věci plynout. Občas se o auto někdo zajímá, tak jim říkám, že pět set euro a konec. Otáčím se, a vracím se k talíři. Nechceme vyměknout. Jeden týpek si auto šel i projet. Jeden překupních se chová celkem seriózně. Na férovku říká, že jestli sežene kupce, tak bude chtít 70€ provizi. Jdeme do toho. Začíná se šeřit, přivádí někoho, kdo by teda za těch 500€ auto vzal. Říkám, že dokud peníze neuvidím, nebudu ani vstávat od stolu. Má peníze. Ale má je v místních veverkách. Ukazuje, že je fakt má. Počítám, kolik teda že je 430€ v jejich francích. Dává mi to. Dávám mu klíčky. Chce techničák. Dávám mu techničák.
Fajn, mám stovky tisíc místních peněz a za chvilku je třeba jet na letiště. Suzukáři zdrhají. Odjíždějí se vším co mají. Za ty peníze, které jim chtějí dát, prostě raději nechají auto někomu, kdo ho potřebuje. Rozumné. Jejich auto je v dobrém stavu, a přestože z něho momentálně není čtyřkolka, bude jednoduché a levné ho opravit. Naše auto už blbě startuje. Nedrží otáčky. Momentálně nemá palivový filtr, ale to tady asi nikomu vadit nebude. Nefunguje lanko od kapoty. Vůbec všechna lanka a páčky ve dveřích jsou naprd. Ani jedny dveře nemají funkční všechny ovládací prvky. Tyhle nejde otevřít zevnitř, tyhle z venku, těm nefunguje okénko... Dát auto někomu potřebnému nám přijde jako vysloveně danajský dar. Nicméně před překupníky jsme tyhle "přednosti" nezdůrazňovali. Spíš jsme jim ukazovali náhradní díly v kufru, kanystr benzínu... a to byl kámen úrazu. Benzín. Nafťák by šel na odbyt lépe.
Vrací se kupec, že chce Laissez-pass. Papír, který nám dal česky mluvící týpek před pár dny. Dáváme a je spokojený. Máme na dnešní noc pokoj, ale protože odlítáme už nějak kolem druhé ranní, nebudeme ho potřebovat. Dáváme si sprchu, balíme stan, přenášíme věci na pokoj a balíme bágly tak, abychom se i s těžkým nářadím a náhradními díly vešli do limitu. Plynovou bombu necháváme Maďarům, kteří pojedou po ose zpátky. Něco vyhazujeme. Něco jsme nechali v autě. I tak toho máme 80 kilo. Pokoj za půlku ceny přeprodáváme Slovincům. Prý si tam v noci dost užili s komárama, takže celkem dobrý kauf.
Mezitím se snažím směnit stovky tisíc franků za eura. Recepčák zavolal překupníka. Kurz je fixní, ale chce 30€ za převod poplatek. Posílám ho pryč. Že si klidně odvezu franky. Jsou pevně vázané na euro, takže nemůžou ztrácet hodnotu. Někde v Paříži nebo jindy v Africe bych je vyměnil. Jde na dvacet euro. V žádném případě, a objednám si drink a jdu si sednout k Alešovi. Konec.
Nebo ne. Odchází. Naštvaně. Mezitím se vrací pako všech pak, zelená kamizola. Auto je stále zaparkované před vchodem, což je trochu škoda. Doufal jsem, že si ho týpek odveze a bude klid. Nemáme. Není naše. Takže jste ho prodali? Prodali, je fuč. A komu. Do toho ti nic není. Tak chci provizi. Padesát euro. Pomáhal jsem ho prodat. Pomáhal, ale neprodal. Vypadni. Provizi. Vypadni. Jen počkejte, přijdu ráno s kámošema, nebo zavolám policajty. Zavolej. Klidně. Ráno se uvidíme. Nevěřím tomu, ale odešel. Dopíjíme, a odjíždíme na letiště. Jsme naštvaní na zelenou barvu, Bamako, Mali, Afriku a celý svět. Přitom ve finále jsme dopadli dobře.
Téměř současně s náma přijíždějí i Suzukáři. Nechali Samuraje medvědářům, ti ho zítra odvezou do nějaké školy, všechno už je domluvené. Hromada kontrol, odbavujeme zavazadla, a jdeme čekat na odlet. Půlnoc. Zbytek zas příště.
