Etapa #13: Diema-Bambaran (Bamako)

Ještě večer jsme kontaktovali "La Famme Anglais", angličanku, která tady vede nějakou NGO (neziskovou organizaci) pomáhající dětem ke vzdělání a zdravotní péči. Ráno ji vyhledáváme znovu, a necháváme jí všechno, co vezeme - plyšáky sezbírané od dětí v ČR pro děti v Africe, a lékařské vybavení. Máme z ní dobrý pocit a věříme, že se postará, aby hračky a léky doputovaly k potřebným. Pomoc tady nechávají i další týmy, a tak se chatka pro pomoc určená hezky plní.

 

Měníme sestavy, Tomáš a Míra chtějí prohnat Subaru savanou a míří do dnešního oficiálního kempu. Nám se tam moc nechce. Manuál popisuje několik cest, které tam vedou, ale buď je to strašná oklika (přestavte si Praha-Jihlava přes Budějovice a Brno), nebo je přímou čarou cesta, po které prý nejezdí ani místní. A po asfaltu ani pomátky. My se nechceme pouštět do žádných složitých akcí. Chceme dojet do Bamaka, to jsme slíbili našim fanouškům, sponzorům, a hlavně sami sobě. Máme na to dva dny, a zbývá nám jenom 350 kilometrů. Ráno tedy nějak nespěcháme, kluci někde splašili vajíčka, tak děláme megakotel vaječiny, dopíjíme poslední piva, a dělíme se. Jedeme opět sami dva, a sami jako auto. Ondra splašil nějaký odvoz do oficiálního kempu v Bambaranu, a Martin pokračuje s Maďarem Csabou.

 

Prvních sto kilometrů je zase "dálnice", tj. normální okreska, placená, bez vesnic a bez děr. Z ničeho nic se ale začne horšit. Díry, superdíry a megadíry. Celé kusy cesty musíme objíždět po poli. Dřeme šusplechem o zem. Není to dobré. Dojíždíme Martina s Csabou, ani oni si nechtějí rozbít auto a tak jeli pomalu, a pak na nás čekali. Chtěli původně do kempu, ale cesta je prý špatná, tak to otočili. Csaba má ale nějaký vlastní plán, a tak na uvolněné Ondrovo místo tentokrát sedá Martin. Což je ideální, protože nám na jednom hrbolu přestalo fungovat rádio (asi jsme někde vykopli drát), ale už jsme nechteli ztrácet čas opravou. Martin rádio spolehlivě nahradil. 

 

Občas jsme zastavovali, Martinovi zbyly různé dárky, zaměřovače z meďoura, trička, nám ještě nějaké zapalovače a sešity, tak jsme to rozdávali kolem cesty. Těm, kteří mávali. Těm, kteří stáli u cesty s nataženou rukou, jsme nezastavovali. Je to drsné, ale je to tak. Nechceme lidi v Africe učit, že když něco chtějí, mají stát u cesty s nataženou rukou.

 

Čekal jsem, že se cesta začne směrem k Bamaku lepšit. Rozšiřovat. Ale opak byl pravdou. Provoz rostl, všude kamióny, na kontrolách kolony (kamióny jsme objížděli), cesta uzoučká a spíš upadávající do škarpy. Poslední úsek nám dal dost zabrat. Ale jsme tady. Tady! V Bamaku! V cíli. A jsme tady o den dřív! Teda ne že by se z toho střílelo.

 

Jedeme na hostel Sleeping Camel. Nejsme tady úplně první, je tady asi ještě jedno bamakářské auto. Máme rezervaci na zítřejší noc, dneska je plno, ale můžeme si na dvorku rozložit stan. Kdekoliv, jenom ne na trávě. Takže zase rozbíjíme tábor na pískovišti. Recepčák je Australan, nemáme jazykovou bariéru a tak se snažím sehnat pohledy. Jo tak ty nemáme, ale mají je v hotelu Salam (jo tak salám už došel), tj. tam, kde je zítra cíl. Protože chceme stihnout pohledy poslat, a je sobota, zítra neděle a zítra večer chceme odletět, musíme je koupit a napsat co nejdříve.

 

Jdu sehnat taxík. Vchod do hotelu hlídají jako ambasády kolem tři týpci. Nemají jako ochranka ambasád samopaly, ale dá se s nima domluvit. Potřebuju taxík. Ptají se kam. Hotel Salám. Chce dva tisíce (80 Kč) za cestu tam. Vím, že je to tak 3-4 kilometry. Tam i zpět za dva tisíce. OK, ale pojedeme na motorce. Na co ještě čekáš, startujem. Čistý adrenalin :-). Nikdo nenosí helmu, jezdí se kolo na kolo. Sem tam někdo spadne z mostu do Nigeru, ale není to náš případ. Koupil jsem pohledy a omrknul cestu na zítra do oficiálního cíle, který je právě na plácku mezi hotelem Salam a kongresovým centrem nebo co to je.

 

Aleš píše pohledy, a já domlouvám s Australanem, že je v pondělí pošle. V neděli prý žádná pošta otevřená není. Vypadá solidně, tak snad si prachy nenechal. Raději bych koupil známky i s pohledy, ale v hotelu Salam je neměli. Říkali mi jenom, kolik by měly stát, prý tisíc franků, tj. 1,5€. Dost, OK, recepčák potvrzuje a tak předávám desetinásobnou sumu Australanovi. V dobré víře.

 

Přijeli i Suzukáři, které z kempu v Bambaranu, spolu s ostatními posádkami, vyhnal lesní požár. Večer slavíme úspěch, popíjíme levné koktejly, jíme co hrdlo ráčí za rozumný peníz, hlavně maso, a je nám dobře. Jsme třináctý den na africkém kontinentu. Dan Přibáň rád dává k dobru moudro Člověka v tísni, podle kterého se v Africe z turisty stává rasista po čtrnácti dnech. To je zítra. Máme se na co těšit. Ani nám nevadí, že si steleme na pískovišti. Je to totiž naposled.

 

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.