Etapa #12: Kiffa-Diema

Prvních 100 kilometrů je v pohodě, projeli jsme většinu už včera a víme, že cesta je, až na jeden opravovaný most, dobrá. Předpokládáme, že bude dobrá až do města Ayoun El Atrous. Ale není. Cesta je ve výstavbě, rekonstrukci, asi tak 30 kilometrů jedeme "objížďkou" po cestě necestě. Trochu zdržujeme Suzuki, kterému otrnulo a může po opravě jet bez vibrací rychleji. Nám to ovšem po děravé cestě moc nejde. Když už konečně objížďka a rekonstrukce skončila, přišlo možná ještě něco horšího. Stará cesta je tak rozbitá, že to hlava nebere. A není se co divit. Je postavená na nestabilním podloží, a je to jenom vrstvička asfaltu. A ten se rozpadá.

 

Místy děs a hrůza, místy to celkem jde, jenom musíme jet i stovky metrů v protisměru, protože v našem jsou díry na celé auto. Děs a hrůza celé dopoledne, než dorazíme na mauretánsko-malijskou hranici, kde oproti očekávání (manuál se o hranici zmiňuje spíš v tom smyslu, že nic, najednou Mali, a máme jet v prvním městě pro razítko k policajtům), je fronta jako kráva. Jdeme zjistit, jak to tady funguje, a postavit se do fronty, což je v maďarském provedení spíš masakrózní trychtýř. Všichni chtějí dovnitř a tlačí se. Pasy nám sebral bubák, takže už nemůžeme ani zpět, což je asi nejlepší strategie - kilometrovým obloukem celnici objet. A pak dělat v prvním malijském městě, že jsme se ztratili.

 

Dvě hodiny ve frontě, pět euro na hlavu úplatek (vyměkli jsme, chtěli jsme pryč a nechtěli se hádat), a jsme v Mali, resp. mezi celnicema, kde je teda naštěstí asfaltka. Po pár stech metrech pohodová Malijská celnice, doktorka ve stínu stromu měří teplotu, vypsat jeden papír, a hotovo. Jedeme dál.

 

Po pár stech metrech je mýtnice, platíme asi dvacet korun a následujících asi osmdesát kilometrů jedeme po vcelku luxusní cestě, na které nás brzdí jenom občasné retardéry, pokud cesta vede vesnicí. V Nioru, prvním větším městě, si máme vyřídit Laissez Pass, což je papír, který nevíme, k čemu potřebujeme. Vidíme na začátku města skrumáž bamakářských aut, a tak zastavujeme. Je tady barák, kde se pasy vydávají. Tam je týpek se seznamem. Podivný týpek. Je čistý, upravený, má kvalitní oblek, čistou košili a kravatu. Evidentně nějaká šajba. Když zjistí, že naše auto je na seznamu, ptá se, odkud jsme. Když mu říkáme, že z Česka (nebo Československa), tak nám - česky! - vysvětluje, že přijede večer do kempu a laissez pass nám dá tam. Zíráme na něho, na sebe, česky děkujeme, zdravíme, a odjíždíme. No tohle...? Prostě Mireček.

 

500 Km. Do Bamaka nám zbývá blbých 500 Km. A soudě podle posledního úseku cesty v Mali to bude pohoda. Takže celý rozjaření míjíme odbočku do Bamaka a projíždíme si Nioro tam a zpět, a motáme se po něm čtvrt hodiny. Ale jsme zpět na hlavní, zase platíme pětistovku, a tentokrát bez retardérů a bez vesnic, po úplně nové cestě, si to pálíme do Diémy, kde máme kemp. A jsme tam těsně po soumraku.

 

Hledáme místo na dvě auta tři stany, nacházíme Subaristy a Pajeristu, který si evidentně obstaral nějaký alkohol a začal být verbálně agresivní, a tak nakonec stavíme stany na druhém konci kempu na dětském hřišti, které jsme rozebrali a poponeseli trochu stranou. Děláme společný kemp s jedněma anglánama, vzájemně si vypomáháme věcma, které nemůže druhý tým najít (zapalovač, otvírák, jar, olej, plyn...) a děláme večer pivní party - koupili jsme dvě basy piva Vlajka a rozhodli jsme se trošku opít. Do cíle zbývá posledních pár set kiláků, a jsme rozhodnutí to i dotlačit. Navíc obě auta teď šlapou a cesta, věříme, už bude dobrá.

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.