Etapa #11: Kaedi (Kiffa)-Kiffa

Ráno nespěcháme. Máme celý den, Mirek odhaduje opravu na dvě hodiny. Náš úžasný příbytek má drobnou nevýhodu, nedají se zavřít dveře. Když jsme vevnitř, řešíme to šestkou PETek, která dveře drží zavřené. Zvenčí ale zavřít nelze. Aleš se pasuje do role hlídače. V kempu probíhají opravy všeho možného. Skoro každému něco nefunguje, jenom Mr. White je teď po bypasu filtru naprosto v pohodě. Teda trochu zlobí karbec a na volnoběh chcípá. Klasika.

 

Bereme ho a jedeme shánět benzín. Já a Tomáš. Míra leží na koberci (alespoň k něčemu byl dobrý) pod autem, Aleš hlídá hrad, a my jedeme do Kiffy (kemp je trochu před městem). Kiffa je velká vesnice. Ale celkem solidní. Některé zdroje říkají, že je to druhé největší město Mauritánie, ale Nouadhibou nám přišlo větší. Je tady (prý, neviděli jsme) banka, a dokonce nemocnice. A je tady snad deset benzínek. Na každé jsme zastavili, ptali se, jestli mají "esáns", čili benzín. První pumpa - nic, jenom nafta. Pohůnek ukazuje rukou směr. Jedeme tam. Druhá pumpa. Jenom nafta. Zase ruka. Dojíždíme Švédy Falconáře, kteří mají stejný problém. Vidíme, že jim ukazuje bubák dál. Tak ani nestavíme, a jedeme rovnou udaným směrem. Stavíme, ptáme se, zase ukazuje někam dál. Ukazujeme Falconářům, že mají jet rovnou dál. Takhle se střídáme, a hle, na asi desáté benzínce mají jeden stojan. Bereme, skoro za euro třicet. Ale máme.

 

Vracíme se zpět. Jdu za doktorem, že vím, kde sehnat benzín. Hlavní bubák byl rychlejší. Nejenom že odrazuje lidi od opuštění kempu, aby se jim něco nestalo (třeba by je někdo utloukl mangem), ale dokonce jim sehnal kanystry s benzínem. Za lidových 2,3€ na litr. No nekup to za ty peníze. Že my jsme nakoupili litr o euro levněji, a oni tak zaplatili sedmdesát eur navíc "za nic", štve už i doktora, který drobné výdaje přechází se svým oblíbeným "veď to nieje nič".

 

Suzuki stále není ready, kluci nesehnali u ostatních posádek správné kleště, a tak musí pomoci zlaté české ručičky a větší kladivo. Povedlo se, rozbili rozbitý kloub a pak to nějak spojili, odpojili přední kola a jede to jenom na zadní. Taky dobře. My jsme mezitím koupili hromadu vody (je fakt horko), chleba, a cibuli, a klohníme oběd. Dnes i s polívkou (pět druhů čínských polívek v jednom), s chlebem, a jako druhý chod různé nudle typu kuře na paprice, a k tomu asi dvě plechovky guláše, cibule, je to až podezřele dobré. Hlad je asi fakt nejlepší kuchař.

 

Co s načatým odpolednem. Můj plán byl s doktorem navštívit nemocnici, předat tam alespoň pytel plyšáků, ale z toho nakonec sešlo. Manuál praví, že "pokud přijedeme do Kiffy rozumně brzo, máme zajet k jezeru s krokodýlama". To zní jako plán. Trochu mě odrazuje, že Pajero na podobnou cestu vyrazilo ráno a ještě tady není. 

 

Aleš stále hlídá hrad a nikam se mu nechce. Suzukáři vyskládavají věci do pokoje, sundávají hardtop, a se mnou, Ondrou, a po pár stech metrech nabranou maďarkou Edit jedeme asi hodinu směr Bamako, a pak cca deset kilometrů savanou. V místě, kde bychom dle průvodce měli zaparkovat, kluci svému autu stále věří a chtějí jet dál. Což se po deseti metrech ukázalo jako ne zcela dobrý nápad. 

 

Snažíme se vyhrabat auto z písku, ale moc se nedaří, máme štěstí, že se od krokodýlů vracejí Estonci a vytáhli nás ven. My jsme jim zase pomohli vytlačit z pískové řeky jejich druhé auto, které je o poznání menší mastodont než to, kterým nás tahali ven oni.

 

Když je auto zaparkované tak, že víme, že už odjedeme, jdeme na průzkum. Cesta po skalách a pískem nás vede asi kilometr, až skutečně nacházíme jezero asi s dvaceti krokodýly, a super vyhlídkou, kde trávíme asi půl hodinu pozorováním nejenom těch malých zelených dinosaurů, ale i opic a v dálce i nějakých jiných savců, což by mohly být surikaty (nebo něco podobného).

 

Cesta zpět je v pohodě, jenom nám ji komplikuje, stejně jako cestu tam, že nemáme fiše. Prostě jsme na ně zapoměli. Zatímco směr krokodýli byl v pohodě, policajtů jsme se ptali, jak k nim dojet (ikdyž nás GPS vedla spolehlivě), a oni byli rádi, že můžou pomoci a na fiše sem tam i zapoměli. Zpět je ale chtěli a tak jsme je museli stylem tužka-papír vyrábět, což bylo dost na palici, když jsme neuměli francouzky, a Edit snad ani neměla pas, a musela si číslo a platnost pasu vymýšlet.

 

Zpět do kempu jsme dorazili už po tmě, ale viděli jsme kus přírody, asi nejlepší kus přírody v Africe (na této cestě) vůbec. A úplně nejvíc nám zvedlo náladu, když jsme slyšeli, že prý Pajero krokodýly nenašlo :-).

 

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku.