Etapa #10: Nouakchott-Kaedi (Kiffa)
Komáři opravdu vyměkli pod náporem vražedného Uragánu D2 a opustili naše luhy a háje. Tedy všechny čtyři naše zdi, podlahu, strop, a to všechno mezi tím. Takže ač na zemi na karimatce ve spacáku, jsme se slušně vyspali. Nebylo to nutné, suzukáři na postelích jsou dneska taky v pohodě.
Ráno balíme a tetrisíme věci do fáčka až po strop. Zadní sedačky nemáme, vyrábíme improvizovanou sesli z balíků plyšáků a karimatek. Po pravdě řečeno, sedět bych tam nechtěl, ale Ondra nemá žádné lepší východisko a tak je rád, že máme aspoň něco. My jsme zase rádi, že máme "nové rádio", protože přecijen už jsme spolu zavření v bílé plechovce dva týdny a tak je každá změna ku prospěchu věci.
Promotáváme se dle navigace, která naštěstí funguje v Nouakchottu, narozdíl od zbytku země, skvěle, na výpadovku. Suzuki cestou hledá benzín, není to tady jednoduché, skoro všechno tady brázdí ulice na naftu. Čekáme je na posledním kruhovém objezdu a sledujeme cvrkot na ulici, a bamakářské auta, mimo jiné Feldu, Pajero a kopec Maďarů. Suzuki je tady, vyrážíme.
A nejedeme daleko. Favorit zase chcípnul. Aleš je na prášky a mě taky není do zpěvu. Suzukáři mají podezření na palivový filtr, který, protože nebyl vůbec zanesený, se včera jak jediný neměnil. A když ho vyndali, bylo to jasné. Alespoň... snad. Jedna trubička (vedoucí dovnitř, nebo ven) se prostě zbortila a nepropouštěla tolik paliva, kolik bylo potřeba. Filtr Paliwa. Made in Poland. Padá exekutivní rozhodnutí, auto pojede i bez něj. Máme sice náhradní, ale to bychom na předměstí plném přihlížejících bubáků museli vyskládat půl auta do písku, a to nemá cenu. Naštěstí jediné, co je potřeba, je šroubovák, a ten je po ruce.
Jedeme! Jedeme sice pomalu, ale jedeme. My bychom mohli, ale Suzuki se začíná při rychlostech nad 80 třepat. Něco není v pořádku. Tak jedeme tachometrových osmdesát, možná i trochu míň. S vidinou 600 kilometrů je to cesta opět na celý den. Krajina se konečně mění. Poušť v savanu, savana zase v poušť. Velbloudi. Jednou jsme jeli "po čáře". Vlevo čistá poušť, šest metrů asfaltu, a napravo čistá savana. Podivný obrázek. Snažíme se moc nezastavovat, synchronizujeme čůrací pauzy, jíme za jízdy, abychom ušetřili každou minutu světla. A to ještě ani nevíme proč. Bagety k jídlu (lovečák z domova se stále drží) kupujeme skoro za jízdy z auta. Tady na venkově chleba nestojí téměř nic. Bageta, co si tak vybavuju, stála asi 3 koruny. Menší než u nás, ale dobrá.
V Alegu, zhruba v půlce cesty, musíme udělat rozhodnutí. Doprava do Kaedi, nebo doleva do Kiffy. Vzhledem k nejistému autu a naprosté jistotě, že zítra bychom se až sem museli vracet (po asfaltu), nebo jet 200 km peklem, tlačím na Kiffu a jsem úspěšný. V nějaké další vesnici nacházíme kopírku a vyrábíme si další fiše, protože původních padesát jsme už skoro rozdali nenechavým policajtům. Je horko, a to je nejlepší dát si čaj. Restaurace je kombinovaná s masnou, a dle počtu much soudíme, že čaj je tak jediné, co je rozumné si tady dát. Sladký, dobrý, horký. A jedeme dál.
Začíná se připozdívat, do Kiffy je to nějakých 100 kilometrů. Když v tom rána, a z vysílačky se ozve, spolu s várkou sprostých slov, že máme zastavit. Suzuki se rozletěl kardanový kloub, cosi jim prostřelilo i podlahou, naštěstí se nikomu nic nestalo. Auto může jet, ale ne vlastní silou. Budeme tahat. Po pravdě řečeno, čekali jsme, že nás někdo potáhne (máme vepředu dvě oka). Ale úplně jsme nečekali, že někoho budeme tahat my. Maximálně z písku. Ale sto kilometrů?
Nedá se nic dělat. Míra na to kouká a tvrdí, že to opraví. Udělá z čtyřkolky zadokolku, o jeden kardan méně. Náhradní není, a shánět ho tady by bylo na dny. To je nevýhoda závodu, není na nic čas. Jedeme, nejdřív šerem, pak tmou. Špatné je, že Suzuki neběží (nemůže) motor, a tak nefungují světla. Jsme rádi za každou minutu ušetřenou ráno, teď je každá minuta tmy riziková, že do vleku někdo vletí. Navíc provoz se paradoxně zvětšil.
Dvě hodiny cesty nás nakonec do Kiffy přivedly. Nejdřív zjišťujeme, jak vypadá oficiální kemp. Je tady volný pokoj pro čtyři za padesát euro, parkování zdarma. Kolik chcete za stan? Pětadvacet. OK, to zní logicky, dva stany za padesát, nebo pokoj za padesát... Jdeme ještě do hotelu nedaleko. Tam ale za podobný pokoj, pravda trošku větší a hezčí, chtějí sto. A nechtějí smlouvat. Jdeme zpět, ale "náš" pokoj už mezitím zabrali maďaři. Ale nakonec dostáváme jiný, kde je koberec a jakési čtyři kavalce kolem stěn. Ale je celkově větší. Koupelna taky nic moc, ale sprcha, sedací záchod... co by člověk nechtěl.
Večer kluci koukají na Suzuki, ale po tmě toho moc nespraví. Ráno. Mezitím vaříme hostince ve velkém kotli pro celou skupinu, k tomu konzerva... Zítra musíme koupit cibuli a bude to hostina. Jsou tady i Slováci s Felicií, se kterýma si vyměníme kusé pozdravy a kecám s Tomášem, doktorem ze Subaru. Vladkové už asi spí.
Fotky z etapy najdete na našem facebooku.
