Etapa #1: Budapešť-Tanger

Čtvrtek, 15. ledna 2015

 

Večer všechno u Aleše K. na zahradě zabalit, připravit, vymyslet pro to místo. Náhradní díly, nářadí, plynový vařič s bombou, kanystry s benzínem a dalšíma provozníma kapalinama, oblečení, peníze, karty, povolení a stoh dalších dokumentů, a na radu jistého Poláka Radka, zejména pasy.

 

 

Pátek, 16. ledna 2015

 

V pět ráno odjezd. Na Slovensku škudlíme, dálniční známka by pro nás stejně znamenala zajížďku přes Bratislavu, takže dle navigace nejkratší cestou přes Nitru. Kdesi v Tescu ranní hygiena a snídaně, a pokračujeme na hranice. Komu patří Komárno? Komárom! Tam znovu Tesco, zjistili jsme, co ještě nemáme a musíme dokoupit. Zejména takhle plastové sáčky na odpadky, ty se osvědčily jak ke svému účelu, tak na špinavé oblečení.

 

Maďarskou známku máme, takže do Budapešti si to frčíme plnou polní - devadesátkou. Víc auto trápit nechceme, stejně o moc víc nejede. Na kraji města první závada, porouchal se mobil primárně určený pro navigaci, ale podařilo se opravit to nejnutnější - naviguje. Závada vznikla vytápěním schránky, kde byl mobil uložený. Budeme ho dávat jinam. Snad mobil vychladne a rozchodí se. Rozchodil.

 

Na startu u obchoďáku Lurdy Ház je už hodně aut. A hodně ještě přijede. Dáváme si oběd, zdravíme se s ostatními týmy, zejména naší jazykové kategorie (Češi, Slováci, Poláci, Slovinci) a váhové kategorie (Trabant, Renault 4, Felicie).

 

Trochu se to vleče, první auto projíždí slavobránou kolem třetí (po nezbytné maďarské a malijské hymně), my se dostáváme na řadu ve čtyři. V mekáči u oběda jsme za celý rok střádané kredity koupili zdarma nocleh v hotelu ve městě Treviso nedaleko Benátek, nikoliv nad Jizerou, a tak máme co dělat.

 

Zastavujeme na první budapešťské benzínce. A pak ještě na každé křižovatce. Karburátor si začal dělat co chce. Teda spíš nedělá, bez plynu, nic. Jedeme dál, ale zastavujeme za městem na dálnici. Aleš K. volá domů, a já řeším problém hluku ze střechy. Aleš dostal tip na nějaký ten šroubek, kterým otáčky zvedá a funguje to. Já sundávám vlajky a hluk ustává. Jedeme dál.

 

Další pauzu dáváme až před slovinskýma hranicema - dobíráme benzín, a za volant sedám já a celé Slovinsko až k italským hranicím dávám na jeden nádech. Italům vydělat nedáme, takže poslední slovinský benzín, a měli bychom dojet až do přístavu.

 

V Itálii jsme se rozhodli šetřit, a tak jedeme až k hotelu po okreskách. Není provoz, ale trochu prší. Aspoň otestujeme stěrače (ne že bychom je pak potřebovali).

 

 

Sobota, 17. ledna 2015

 

Na hotelu jsme po půlnoci. Recepčák je evidentně rád, že jsme dojeli, asi se chce jít natáhnout. A my taky.

 

Ráno snídaně, italsky minimalistická, ale je to bufet a tak jako správní čeští turisti trestáme většinu nabízeného sortimentu. Opět kus po okresce (vracet se na dálnici by byla zajížďka), a cestou najít nějaký ten supermarket a nakoupit pečivo na loď.

 

Odjezd je v šest, v přístavu jsme před třetí. Je tady dost známých firem, i arabů s přetíženými auty. Jdu do města sehnat něco na zub, tedy přesněji pizzu, ale to je v Itálii nadlidský úkol. Pizzu odpoledne... to jsem se asi zbláznil. Kupuju burgery...

 

Rychlá kontrola, nějaké papírování na celnici, a už najíždíme na loď. Na palubě chaos, ale když dostaneme svou kajutu, nic moc neřešíme a jdeme spát - loď se děsně houpá.

 

 

Neděle, 18. ledna 2015

 

První den na lodi. Spíme, není moc co dělat. Loď už se nehoupá. Není tady wifi, resp. je, ale je drahé. Pak vyrazíme na prohlídku lodi. Ta je jen o málo menší, než Titanic. Má devět pater, výtahy, stovky kajut, místnosti, kde spí lidi bez kajut, schodiště se zrcadly, kde spí lidi bez kajut. Byla luxusní. Diskotéka (dnes celnice), Bazén (dnes kuřárna), Casino (dnes vybydleno), zasedačky a kino (dnes vše zavřeno). Lepší časy pominuly, teď loď jezdí do Tangeru, s minimální posádkou.

 

Luxusní je ale jedna věc - každá jedna kajuta má sprchu a WC. Ne tak už okno. Když se zhasne, nepoznáme, jestli je den, nebo noc. Koukáme na filmy, procházíme se po lodi, až zabíráme jeden stůl v jakési zrušené restauraci, a tam jsme až do večera. Poznáváme motorkáře z Tyrolska, posádku zeleného Subaru ze Slovenska (pracovně jsme týmu říkali "Doktoři" - jeden člen posádky byl přední slovenský ortopéd), kterou jsme si přeshraniční spolupráci (oni měli pivo, my slivovici) naklonili a se kterou se nám nějakým zázrakem podařilo nerozhádat až do konce, což u ostatních slovenských týmů byl trochu problém (o tom dále). Většina týmů, se kterými jsme na startu a po cestě spolupracovali, ale jela na Gibraltar po zemi, tak bereme za vděk i Maďary s výbornými klobásami a pálinkou... den rychle utíká.

 

Večer řešíme papírování pro marockou celnici. Papír pro lidi vyplnit a získat razítko není problém. Horší je to s autem - nemáme "Carte Grise", což je nejspíš něco jako náš techničák. Tedy, ne že bychom ho neměli, ale máme ho v autě. A tam se za jízdy lodi, ani při přestávce v Barceloně, nesmí. Musíte si to vyřešit na souši. Nádhera.

 

Kromě zmíněné zastávky v Barceloně se již nic zvláštního nestalo.

 

 

Pondělí, 19. ledna 2015

 

Podobný scénář. Tedy - méně se pije, spíš se pomalu chystáme na vylodění. Nemůžeme najít kameru. Prostě nikde není. Jsem z toho na prášky, kamera je moje starost. Prohledáváme místnost včerejší pitky s maďary. Nic. Jdu na recepci a ejhle, kameru kdosi poctivě našel a odevzdal. Nevěřím vlastním očím. Děkujeme.

 

Postupně vyklízíme kajutu, kterou jsme sdíleli se dvěma araby. Dostáváme informaci, že naše patro garáží se má před přistáním shromáždit v "Beach Clubu", což je luxusní část lodi s bazény plnými vajglů. Tam jsme přežili několik posledních hodin. Fotíme a točíme průjezd kolem gibraltarského kopce a už se blížíme do přístavu Tanger Med. Parkování lodi trvá snad hodinu. Po padesáti hodinách na palubě můžeme k autům, všechno funguje, jak má, tj. jsme z lodi venku jako jedni z prvních. Zprvu chaotická kontrola se zvrhává v náš prospěch, jsme pryč ani ne za hodinu i přes to, že musíme vyřešit papíry pro dovoz a vývoz auta.

 

Hurá do města. Nabrat benzín, a najít hotel. Navigace už funguje normálně, snad jí to vydrží. Stará cesta od nového přístavu je dlouhá a klikatá, ale nakonec hotel nacházíme. Není to žádný Hilton, ale za zlomek ceny oficiáílního ubytování pokrývá naše potřeby (wifi, sprcha) a máme i snídani. Večer si dělám dlouhou procházku do města pro chleba a k bankomatu, a jdeme spát.

 

Fotky jsou na našem facebooku