Cesta domů

Přes milión kontrol se postupně propracováváme do letadla, čekáme na odlet, chvilku jezdíme sem a tam, usínáme, budíme se, a pořád jsme na betonovém plácku za Bamakem. Porucha. Čekáme, vystupujeme.

 

Bágly zůstaly v letadle, na letišti, nikdo neví, kde je jim konec. My se vracíme do Mali. Sice podle pasu jsme ho už opustili a znovu se s jednodenním vízem asi nemá, ale co. Pouštíme všechny tlačící se černochy, a pak se zapisujeme na seznamy a opouštíme letiště směr hotel. Tam po chvilce handrkování dostáváme každý pokoj na účet TAPu (portugalské aerolinky). Pak i snídani, oběd, a večeři. Nakonec se vracíme zpět na letiště, a podstupujeme znovu čtrnáct kontrol.

 

Měli nám volat a řešit za nás letenky, ale raději jsme si to obvolali sami a změnili dokonce destinaci na Vídeň. Na čas neodlítáme, ale odlítáme. V Lisabonu nás čeká hodně rychlý přestup, lépe řečeno přesprint, ale do Vídně se nakonec dostaneme. Protože kufry nemají nožičky a tudíž nemůžou běhat, jdeme ve Vídni reklamovat ztracená zavazadla. Naštěstí byla za pár dní nalezena, zlé jazyky tvrdí, že na Madagaskaru. Polárník Vašek Sůra zase říká, že se mu zavazadla při cestě z Prahy na Špicberky ztratila v Tokiu. Globalizace a malý svět. Ale jsme doma. Jedeme se vyspat, a začíná druhá fáze cesty. Probrat fotky, psát články, a stříhat film. Když píšu tyhle řádky, je všechno hotovo. 

 

Mise splněna.

 

 

Fotky z etapy najdete na našem facebooku

 

P.S. existuje detailní verze popisu posledních dvou dní, všech kontrol, přesunů na hotel a zpět, plná naštvání frustrace a únavy. Najít ji můžete např. na serveru Airways.cz.